Městský dům má charakter pavilonu v zeleni otevřeného do okolního městského prostoru. Je spíše vymezením, polouzavřením, části venkovního zeleného prostoru, než uzavřenou budovou. Cílem je plynulé prolnutí se strukturou okolního přírodního prostředí. Otevřenost vnitřního prostoru mezi objemy objektu – „korun“ a korun stávajících stromů s revokací vzhůru iluzorně otevřených renesančních prostor – fresek (Mantegna). Piazetta před objektem dotváří objekt do uceleného kompozičního tvaru. Do rozvolněného chaosu stávající okolní městské struktury je vložena provazující cesta, vnášející směr a řád, je informační linkou vedoucí do městského domu. Dům je tvořen dvěma hlavními hmotami spojenými vnitřním komunikačním atriem, které je zároveň ulicí spojující vnitřní prostory objektu s okolním prostředím. Důležitá je otevřenost, komunikativnost, interakce.