Během etapové rekonstrukce Husova sboru se zrodila idea osazení zvonů do věže, o kterém uvažoval již architekt Pavel Janák, ale k němuž nikdy v uplynulých osmdesáti letech od stavby objektu nedošlo. Cílem bylo vytvořit zvony nesoucí výtvarné i myšlenkové sdělení současné doby. Tvar zvonu je ale nadčasový, odvozený od požadavků na výsledný hudební tón a vymyká se tak potřebě i možnosti zásahu výtvarníka. Jedinou součástí, která přebírá zodpovědnost i šanci stát se reprezentantem současnosti, jsou tak plastické reliéfy na zvonech, odvěká tradiční ozdoba a nositel symboliky i informace. Skloubení nároků kontextu moderní funkcionalistické stavby a respektu k historické tradiční podobě zvonů se stalo výzvou, navíc ztíženou o fakt, že v novodobé architektonické historii téměř neexistují podobné příklady. Výsledný navržený reliéf je symbolem vyzařování, šíření informace z vnitřního středu do dáli. Objekt je tvořen shlukem plastických fragmentů dohromady se skládajících do tvaru kříže. Fragmenty, které mohou být jednotlivými tóny – zvuku i poselství – se prodírají ven z vnitřku zvonu, z jeho středu-srdce. Epicentrem je místo dotyku srdce se stěnou zvonu. Šíření zvuku je zároveň šířením sdělení. Prvním poselstvím jsou naděje, láska a víra, jejichž jména nesou jednotlivé zvony, za nimi však zároveň následuje množství dalších významů. Tóny sdělení se z neidentifikovatelného zdroje – středu kdesi v hloubce uvnitř – plasticky protlačují do povrchu zvonů, aby ho pak odpoutáním se opustily ve směřování do nekonečna.