Koncept výstavy zařazuje tvorbu Michala Škody do širšího kontextu role prostoru a architektury v životě dnešního člověka a společnosti. Díla z posledního období, tedy grafitové kresby, prostorové intervence a autorské knihy, hledají odpovědi na aktuální otázky ztraceného vědomí zakotvenosti člověka ve fyzickém prostoru současného světa, zejména architektury, respektive veškerého vystavěného prostředí a neschopnosti ho vědomě prožívat a porozumět mu. I když nejsou primárně programovou reakcí na aktuální dění ve společnosti, přesto tak Škodovy práce reagují na nejpalčivější otázky současnosti, jakkoli tomu jejich abstraktní a reduktivní forma na první pohled nenapovídá.
Grafitové kresby z let 2012 – 2016 mohou být v tomto kontextu vnímány jako komunikativní reprezentace žitého prostoru, nabízející jazyk jeho čtení v abstraktní rovině, který může divákovi rozšířit schopnosti vnímání jeho vlastního reálného světa.
Kresby nejsou pouhou reprezentací viděného, ale reprezentací prožitého, cítěného, myšleného a poznaného. Jejich hlavním zdrojem a východiskem je vlastní žitá každodenní zkušenost. V ní autor hledá fragmenty, náznaky, stopy – vztahů a souvislostí, otištěné do vlastností prostoru. V nesčetném nalézá jedno, které vyabstrahováno se stává součástí mapy jemných kontur směřujících k hledanému zobecnělému tvaru.
Z hlediska způsobu vnímání prostoru jako základního východiska díla se u Škody neoddělitelně prolíná smyslová i rozumová rovina, a to jak ve způsobu bytí v prostoru, tak v rámci procesu tvorby a poté i výsledné formy. Smyslové vnímání v rovině čistého prožitku je pro něj impulzem pro zapojení poznávací roviny, která hledá odpovědi na otázky, jakým způsobem prostor na tomto smyslovém prožitku participuje. Poznávací akt zapojuje analytické zkoumání, hledání principů a řádu, což platí pro bytí v prostoru i pro proces tvorby. Výsledná forma výtvarného díla je poté opět nedílným součtem obojího. Zdá se, že smyslově a emocionálně prožité je zde podrobeno jakési racionální reflexi. Současné Škodovo vztahování se k prostoru tak lze charakterizovat kombinací mezi objektivním pozorovatelským přístupem a subjektivní prožitkovou rovinou.
Škodova díla nikdy výslovně neobsahují zobrazení člověka. Ve skutečnosti jsou ho ale plná a to nejen autora osobně, ale především člověka a lidství obecně. Člověk je v kresbách přítomný několika způsoby. Skrze autora je ideovým tvůrcem prostoru kreseb jako subjektivní interpretace prostoru reálného či mentálního, současně je skrze něj viditelně přítomný v procesu vzniku kresby, kdy jeho život zůstává otištěný v podobě výsledného díla prostřednictvím struktury tvořené gesty tahů grafitu. Především je ale člověk v prostoru kreseb presentní skrze své vnímání, pocity, prožitky a emoce. Místo fyzického těla je zde představen fyzický prostor jeho situovanosti, jehož obraz v sobě skrze abstrakci sčítá reálný či mentální svět a jeho vnímání a prožívání. A to o nás může někdy vypovídat víc, než explicitní zobrazení nás samých, protože naše situovanost ve světě leží v jádru otázek naší existence.