V den, kdy jsem byla požádána, abych napsala doslov k této knize, jsme se studenty v semináři předmětu Koncept a interpretace na Fakultě architektury právě probírali způsob, jakým praktikující architekti píší o architektuře. Knihu jsem si ještě předtím stihla prohlédnout a ihned mne napadlo, že je především o místě.
Se studenty jsme vedli diskusi nad tezí Daniela Libeskinda, podle níž lidé vyhledávají architekturu starých domů také proto, že v nich dokáže vyvolat emoce, zasáhnout je. A jeden ze studentů se zeptal: Je to ale opravdu kvůli domům? Nejedná se spíš o místo? Další student pak citoval text Adolfa Loose: „Smím Vás zavést na pobřeží hory? Obloha je modrá, voda zelená a vše je ponořeno do hlubokého klidu. Hory a mraky se zrcadlí v jezeře stejně jako domy, dvory, kapličky. Stojí tu, jako by je nepostavila lidská ruka. Jako by vzešly z boží dílny, podobné horám a stromům, mrakům a modrému nebi. Všechno dýchá krásou a klidem … Najednou, co to! Rušivý tón v tomto míru. Jako výkřik, který není nutný. Uprostřed selských domů, které jste nevytvořili vy, nýbrž Bůh, stojí vila. Výtvor dobrého nebo špatného architekta? Nevím. Vím jen, že mír, klid a krása jsou ty tam. A ptám se (…): proč architekt, dobrý stejně jako špatný, ublíží jezeru?“ Krásně popsáno, co je místo. V otázce role architekta nicméně můžeme s Loosem polemizovat. Jistě, občas platí pravidlo, že nejlepší architekturou je – nepostavit nic. Ale jinak, kvalitní architektura by přece měla dokázat místo nejen vytvořit, ale citlivě dotvořit a často i povýšit. Je to její poslání a vládne takovými schopnosti – je‐li vůle. A kniha, kterou právě držíme v rukou, ukazuje, že to jde.
Některým slovům se občas přihodí, že se stanou módními. A mnohdy tím ztrácí vnitřní obsah, někdy i pravdivost. K takovým myslím v poslední době patří i spojení architektura jako místo. Nicméně v reálném světě současné architektury ho jakoby o to víc není vidět. Stále vznikají domy, které – jak by řekl Rostislav Švácha – jsou spíše autistické. Možná ještě přesnější označení by mohlo být – nekomunikující. Autismus je nemoc, nekomunikující dům je ale vědomá ignorance a arogance klienta i architekta. Jsou to domy, které nenaslouchají svému okolí, nevnímají ho, nezajímá je.
Je ale třeba zmínit, že se jedná o komunikaci oboustrannou. Nejen dům reaguje na své okolí, ale posléze i okolí reaguje na něj. A pokud okolí přestane naslouchat svému domu, ničí místo i dům tentokrát právě ono.
Zkusme použít slovo širšího významu než místo, a sice prostředí. V první řadě samozřejmě pevné, hmotné, protože takové jsou primární nástroje architektury. Chtělo by se ale říci ‐ celkové prostředí našeho života. Které zahrnuje vrstvy, jako jsou zvuky, světlo, vůně, vítr, let ptáka, mlha, déšť… a také ty související s mezilidskými vztahy, hodnotami společnosti, životem. Zde se jako nejkomplexnější nabízí slovo situace, rozšiřující pojem o děje. A toto všechno architektura ovlivňuje. Rodinný dům na první pohled nevnímáme jako součást společného prostředí. Protože stojí na soukromém pozemku a slouží soukromí svých obyvatel. Do takového prostoru pochopitelně nesmí vstoupit cizí noha. Ale tím vztah domu k okolí nekončí. Plně soukromý je pouze vnitřní prostor za jeho zdmi. Všechno ostatní je součástí společného prostředí. Pohled, který každodenně vidíme, když procházíme kolem, zblízka nebo zdálky, stromy, které přibyly nebo zmizely, zvuky, které se objevily či ztratily, zastínění nebo vpuštění slunce… Majitel rodinného domu se musí o okolí zajímat v míře uložené legislativou. Všechno ostatní je věc volby. O to cennější pak je, když dům vnímá jako součást společného prostředí a cítí zodpovědnost za jeho spoluvytváření.
Už sama volba charakteru fotografií v této knize, vypovídá o přístupu autorů k architektuře. Vypovídají totiž více o místech, než o domech samotných. A tím možná o filosofii architektů, o tom, o co ve své práci usilují. Ať se tedy toto jejich úsilí i nadále naplňuje a také – ať okolní prostředí jejich domů se k nim chová se stejným respektem a vědomím oboustranné sounáležitosti.